Doporučené ubytování v oblasti České Kanady: Pension a restaurace RUDOLEC 378 83 Český Rudolec 68 Tel:  384 496 220 Fax: 384 496 221

    Případ vůdce lupičů Grázla a spol. byl v tehdejší době svým rozsahem ojedinělý a tehdejší rakouská justice na něj nebyla připravena. Proces trval přes dva roky, týkal se 214 obviněných osob a protokol měl 1378 listů a 1185 příloh.

    Na rozdíl od dnešního trestního řádu byl tehdejší proces v podstatě inkviziční, když funkce soudce a žalobce byla totožná a obviněný byl objektem, nikoliv subjektem trestního řízení. Mučení bylo sice od roku 1776 zrušeno, ale obviněný byl ze zákona povinen učinit doznání a navíc existovaly tresty za lež a neposlušnost. Právo obhajoby bylo omezené, soudní proces byl neveřejný a bylo rozhodováno na základě spisů předběžného řízení.

    Příčina odsouzení Grázla jako loupežného vraha k trestu smrti zjevně vůbec nebyla v závažnosti zločinů, které mu byly skutečně prokázány, ale spíše v bezradnosti tehdejšího soudu. Grázl byl jako vojenský sběh spolu s dalšími sedmi kumpány souzen vojenským soudem. Dva z nich, Ignác Stangl a Jakob Fähding, museli být ve smyslu císařského dekretu z roku 1802 odsouzeni k trestu smrti, jelikož se oba dopustili loupeží poté, co jako vojáci přísahali věrnost na prapor. Tento dekret se však nevztahoval na Grázla, poněvadž Grázl dezertoval již po šesti týdnech a nikdy na prapor nepřísahal. Vojenský soud ve Vídni nejprve odmítl se případem Grázla z důvodu nepříslušnosti vůbec zabývat a spis postoupil městskému soudu. Dvorní válečná rada (Hofkriegsrat) však, jako nejvyšší soudní instance, vrátila případ vojenskému soudu s odůvodněním, že dezertér je osobou vojenskou bez ohledu na to, zda přísahal, či nikoliv.

    Vojenský soud byl tedy proti své vůli donucen se Grázlem zabývat a zjevně se nedokázal vypořádat s představou, že Grázlovi coby vůdci lupičů by mohl vyměřit nižší trest než Stanglovi a Fähdingovi, které jako vojenské osoby pod přísahou na prapor v souladu s literou císařského dekretu odsoudit k smrti musel. Proto Grázla označil za pachatele loupežné vraždy (räuberische vorsätzliche Tötung) vdovy Schindlerové, ačkoliv vůbec nebylo prokázáno, že tři rány na hlavě, které byly příčinou smrti, byly způsobeny Grázlovou rukou. Fähding sice zprvu Grázla obvinil, že obět umlátil železnou tyčí, ale Grázl něco takového vehementně popíral a při vzájemné konfrontaci vzal Fähding svou výpověď zpět. Grázl se hájil, že Schindlerovou chtěl pouze zavřít ve sklepě, poněvadž dělala rámus, a přitom došlo k pádu na schodech, při kterém si svázaná oběť způsobila smrtelná zranění. Toto tvrzení je vcelku věrohodné. V takovém případě se však nemohlo ve smyslu trestního zákona jednat o úmyslné zabití (vraždu), jelikož Grázlovi za těchto okolností nebyl prokázán úmysl způsobit smrt své oběti. Soud si toho musel být dobře vědom, protože v odůvodnění Fähdingova trestu uvedl, že když Grázl nakonec na rukou a nohou svázanou vdovu dovlekl do sklepa, Fähding na Grázlův příkaz přinesl peřinu, kterou tlumil křik svázané oběti. Pokud by Grázl svou oběť skutečně chtěl zabít a zabil, pak by pochopitelně žádnou peřinu nepotřeboval.
    Zajímavé je, že soud teoreticky mohl Grázla podle tehdejších zákonů odsoudit k trestu smrti i za pouhé loupežné zabití (zabitím se tehdy rozumělo ublížení na zdraví s následkem smrti bez úmyslu oběť usmrtit) případně za pokus vraždy, ale této možnosti soud nevyužil. Zjevně rakouskému mocnářství silně záleželo na tom, aby Grázl mohl být veřejně poslán na šibenici jako loupežný vrah.

    Ještě většího přehmatu se dopustil apelační soud, který navíc překvalifikoval smrt hostinského Witzmanna na úmyslné zabití a odsoudil Grázla k trestu smrti za dvě vraždy. V případě Witzmana za vraždu prostou a u vdovy Schindlerové loupežnou. V té době však platila právní úprava, že pokud dojde ke spáchání zločinu pod vlivem zaviněného opojení (např. alkoholem), které pachatele v jeho jednání omlouvá, stanovuje se maximální hranice trestu na šest měsíců žaláře. To, že Grázl bodl hostinského šestkrát nožem jednoznačně prokázáno bylo, Grázl to nepopíral a svého činu litoval. Stejně však bylo prokázáno, že tak učinil ve stavu opilosti. Apelační soud zmíněnou právní úpravu při vynesení rozsudku ignoroval a vynesený rozsudek byl později potvrzen i dvorní válečnou radou.

    Grázl, Stangl a Fähding byli dne 31. ledna 1818 v areálu rossauerských kasáren ve Vídni veřejně popraveni.

    Monstrózní proces s Grázlem a spol. však přivedl na světlo neúnosnost tehdejší rakouské justice a byl zřejmě i jednou z příčin reformního procesu justice započatého v roce 1817, který vyústil do modernizovaného trestního řádu roku 1850 a trestního zákona z roku 1852, který s úpravami platí v Rakousku dodnes a platil i v Československé republice po roce 1918.

    Pozn: Rekonstrukce skutečného průběhu soudního řízení v Rakousku z té doby není záležitostí jednoznačnou. Soudní řízení i vyhlášení rozsudku bylo tehdy ústní a zápisy pořizované z části i dodatečně soudními zapisovateli byly často kusé a pochybné. Totéž platí i o práci a protokolech policie, která si často zjednodušovala život, částečně byla nekompetentní a navíc zkorumpovaná (což ostatně pro rakouskou, a zejména českou policii platí dodnes). Takovýto stav dává prostor k dohadům a i literatura o procesu s Grázlem & spol. se různí podle toho, jak který autor na tehdejší rakouskou justici pohlíží.