Když se řekne loupežník, asi většina z vás si představí zlého člověka, škodícího společnosti. To asi skutečně platí, ale jsou i výjimky, jako třeba Jánošík, nebo Jan Johanes Grassel (dále již jen Grázl).
U posledního jmenovaného nejdeme zvláštnost, a to tu, že jeho příjmení přešlo do vulgární mluvy jako nadávka. Když se někdo o vás zmíní, že jste Grázl, nebudete o něm mít asi to nejlepší mínění.
Ale přes tuto zvláštnost byl Grázl bezesporu dobrý člověk, pokud je pravda, že (jako Jánošík) bohatým bral a chudým dával. Když se Grázl narodil, měl již tolik bratrů a sester, že už by ho rodiče nestačili uživit. Bylo jim nemluvněte líto, ale museli ho dát na výchovu k jiným lidem. Do osmi let byl vychováván hodným dědečkem a dobrosrdečnou babičkou, kteří žili na samotě v lese klidným životem. Tam získal Grázl to nejcennější, víru v bibli a v to, že se musí podporovat chudý lid.
V devíti letech přichází k ne zrovna přívětivé rodině Klapkových, tato rodina ho až do jeho osmnácti let let zneužívala jako sluhu, což mělo za následek, že se naučil nejrůznější intriky a úskoky, které hlavně používal na svou macechu, která s ním neměla slitování. Tato rodina byla bohatá. Své bohatství zdědila a Grázlovi se to zdálo nespravedlivé. Dalších pár let se protloukal životem, jak jen to šlo. Třel velkou bídu s nouzí, skoro každý den, když zrovna nenašel u nikoho tak dobré srdce, aby mu za nějakou práci dal najíst, musel si jídlo ukrást nebo hladovět...
Je pravda, že tyto krádeže byly častější než hladovění a práce dohromady. Jednou se mu stala nemilá věc. Byl chycen při činu! Vloupal se tenkrát do pekařství, protože již den nic nejedl. V tu chvíli přiběhl pekař, ale když uviděl ubožáka, odpustil mu a ještě mu daroval pár bochníků chleba. Ještě tu noc Grázl odešel. Zmizel z města a na zádech si nesl bochníky chleba. Vydal se hledat trvalejší úkryt. Rozhodl se žít daleko od lidí a nastoupit dráhu loupežníka.
Poblíž Vlastkovce, u rybníka Rákosník, se nachází skalní město a jeskyně. Tam někde se Grázl natrvalo usadil. Jednoho dne vyrazil do města a tam se vsadil se třemi bohatými pány, že nevleze oknem, neprojde dveřmi ani bránou, nepřeleze plot a přitom ukradne zlatý svícen z Novobystřického kostela. Ti tři páni se již těšili z vyhrané sázky a šli se schovat ke kostelu, aby mohli Grázla usvědčit při činu a nedodržení podmínek sázky.

Grázl se však neobjevil. Věděl totiž, jako jeden z mála lidí o tajných chodbách a prostorách procházejících pod městem. Páni čekali celou noc a nic naplat, nedočkali se. Jedna z tajných chodeb vedla totiž přímo do kostela. Tam Grázl pohodlně vylezl, vzal si zlatý svícen a zase šel podzemím zpátky. Druhého dne ukázal s vítězoslavným úsměvem notně ospalým pánům svícen, a ti mu chtě nechtě museli dát každý po sto dukátech, o které se vsadili.
Grázl vedl i nadále dobrodružný život plný dobrých i zlých skutků až do chvíle, než to úřady přestalo bavit. Bylo to v době, kdy mu již ubývaly síly, spousta jeho druhů ho opustila a pozvolna ho přestával bavit život. V té době se vojákům konečně podařilo Grázla chytit, odsoudit ho a nakonec za velké slávy a podpory všech boháčů a ke smutku chudých, popravit.
K Janu Johanu Grasselovi se váže ještě jeden známý příběh. To jednou šla jedna babka do města na trh a cestou ji potkal urostlý, vcelku pohledný muž. Postupně se dali do řeči a bábě pusa jela, až se od ní skoro prášilo. Povídala o počasí, o tom, co je asi na trhu nového a převyprávěla skoro všechno, co se jí kdy přihodilo, takže si muž mohl udělat v hlavě její docela přesný životopis. Dozvěděl se také osudy přibližně poloviny lidí z vesnice. Postupně se babka dopracovala až ke Grázlovi. Povídala, že je to ale zlý člověk, snad prý panchart a že všem okolo škodí, nikoho nenechá na pokoji a už prý aby ho chytli. To se tomu muži nelíbilo (ano, byl to sám Grázl), ale nedal na sobě nic znát. Když již byli skoro na trhu, požádal Grázl babku ať mu donese za pěťák cvoků do bot, že jí za to něco dá. Babka neváhala a běžela na trh. Na trhu pobíhala od jednoho stánku ke druhému, klábosila s lidmi a když už se pomalu snášelo slunce k západu, šla teprve zpátky k tajemnému mladíkovi. Ten už ji netrpělivě vyhlížel a když přišla, tak si vzal cvoky, pečlivě je naskládal na pařez a pak babku vzal, zvedl jí sukně a posadil na pařez plný cvočků. Lesem se v tu chvíli rozlehl strašný řev a Grázl pronesl: "Tak se mstí Jan Johanes Grassel těm, kteří o něm špatně mluví a šíří nepravdy!"
A to je poslední příběh o velkém loupežníkovi z oblasti České Kanady.

M. Pěkný a M. Urban.